Monetární politika v čase: Jak centrální banky formovaly ekonomiku

Komedie Slunce, seno a pár facek byla uvedena do kin v roce 1989. Byla to doba konce světa rozděleného na dva (geo)politické tábory. Východní Německo ani Československo už nemělo fungovat pod taktovkou Moskvy v ekonomické izolaci a v plánovitě řízeném hospodářství. Pád Berlínské zdi učinil konec nekonvertibilních měn a izolovaných uzavřených ekonomik satelitních států sovětského impéria, kde plánovací komise a výbory bez výsledku řešily odvěký problém nerovnováh, nedostatku a podpultového zboží.

"Jednoho dne v parku, našla sem tam marku. Ležela tam mnoho dní, byla totiž východní," vypráví Evička v Troškově trilogii básničku týkající se německé měny. Západoněmecká marka byla ikonou západní demokracie a prosperujícího tržního hospodářství, marka východoněmecká symbolem rozdělení Německa na dvě ideologicky protichůdné části – demokratický západ a socialistický východ. Hodnota východoněmecké marky byla uměle stanovena státem a nebyla konvertibilní, což fakticky i odráželo ekonomické a politické napětí mezi Východem a Západem.

Poválečná západoněmecká marka netrpěla inflací. Deutsche Bundesbank byla po zásluze této instituce považována za jednu z nejvíce nezávislých centrálních bank na světě. Zaměřovala se na udržení cenové stability a boj proti inflaci, často za cenu vyšších úrokových sazeb a menšího vměšování do hospodářství. Monetární politika ve srovnání s politikou dalších zemí Západu byla přísná, v dnešním slangu by se řeklo že jestřábí.

Bundesbanka se přednostně zaměřovala na předcházení inflaci, jakkoli třeba manévrovací prostor zužovaly snahy o měnovou integraci v rámci hospodářského prostoru zemí Evropského hospodářského systému v době rozpadu poválečného Brettonwoodského měnového systému (BTW). Mezinárodní měnové systémy se v čase proměňovaly. Ten poválečný fungoval necelých 30 let.

Inflační 70. léta a volně plovoucí kurzy

V roce 1971, v důsledku narůstajících deficitů a vyčerpání rezerv měnového zlata Spojených států, oznámil americký prezident Richard Nixon konec konvertibility dolaru ve zlato. Nastal konec Brettonwoodského měnového systému, který vznikl na základě mezinárodních dohod po druhé světové válce.

Většina měn svobodného světa po zhroucení BTW systému přešla právě v sedmdesátých letech na volně plovoucí kurzy. Hodnota měn měla být určována tržními silami a zejména politikou či intervencemi monetárních autorit. Centrální banky měly více volnosti v nastavení měnové politiky podle vnitřních potřeb a politického zadání. Když se našla politická shoda, došlo i k ad hoc mezinárodně koordinovaným intervencím a zásahům. Nový systém poskytl větší pružnost měnové politice, zároveň však vedl k větší volatilitě na měnových trzích a naplněným inflačním nejistotám.